- národní jazyk je jeden ze základních znaků národa, vyvíjí se s vývojem společnosti a lidské činnosti a je výrazem národní jednoty
- reprezentativní útvar národního jazyka, jednotný na celém území (jazyk státních a úředních dokumentů, literatury, jednací jazyk na veřejnosti – v tisku, rozhlase, televizi, ve škola apod.)
- vznikla na základě středočeského nářečí
- hovorová čeština – mluvená podoba spisovné češtiny; v běžném osobním styku (např. moc krásný, můžu, nsem, to je fakt)
- místně a zeměpisně odlišené; rozdíly ve slovní zásobě, hláskosloví, tvarosloví
- v současné době se nářeční rozdíly stírají (jsou jen v mluvě starších, častěji na vesnici) pod vlivem školy, hromadných sdělovacích prostředků, rozmachu dopravy a snadného pohybu obyvatel
- pozůstatky: v Čechách v okrajových oblastech (chodské, podkrkonošské nářečí), na Moravě (oblast hanácká, moravskoslovenská, lašská)
česká nářečí hanácká nářečí moravskoslovenská nářečí slezská nářečí
strejc stréc strýc stryc
vozejk vozék vozík vozik
mouka móka múka muka
- existují např. interdialekt hanácký, lašský
- nejdůležitější je obecná čeština – vyvíjí tlak na spisovnou češtinu (vokno, mlíko, dyby, ňák, s dětma, zlatej, pěkný knihy, mladejch lidí, bejt, píct, schvalujou, ouřad)
- profesní mluva – mluva v různých povoláních, např. zedníci (fanka, šalovat, kalfas)
- slang – mluva zájmových skupin, např. myslivecký (pírko, slechy, světla, barva), studentský (bajle, koule, puma, matyka), sportovní (meruna, banán)
- argot – mluva společensky deklasovaných vrstev, např. zlodějský (káča, prkenice, špicl)
abi77