Charles-Baudelaire---Květy-zla.pdf

(75 KB) Pobierz
CHARLES BAUDELAIRE
KVĚTY ZLA
Abel a Kain
I.
Abelův rode, jez, pij, žij si,
Bůh k tobě vlídným zrakem zří,
ty Kainův, který nehodný jsi,
se bahnem plaz a bídně mři!
Abelův rode, Serafinu
tvá oběť pod nos libě čpí!
Ty, Kainův, který smýváš vinu,
skončí se kdy tvé útrapy?
Abelův rode, hleď ty sady!
Tvůj skot a lány jsou sám vděk.
Ty, Kainův, tobě kňučí hlady
jak staré feně žaludek!
Abelův rode, tul se doma
uprostřed svých si břicho hřej!
Ty, Kainův, mrzni, jektej rtoma,
v tmách, šakale, se zimou chvěj!
Abelův rode, množ se s chutí!
Tvé zlato též se množí dál.
Ty, Kainův, dej si zajít chuti,
i kdybys v srdci jak chtěl plál.
Abelův rode, rosteš, žravý,
tak jako lesní štěnice!
Ty, Kainův, vláčej bez únavy
své děti prachem silnice.
II
Abelův rode, přijde chvíle,
že dodáš mrchou půdě hnůj!
Ty, Kainův, musíš dál v svém díle,
neskončil ještě úkol tvůj!
Abelův rode, vzore ctnosti,
meč zmožen kyjem, hanba ti!
Ty, Kainův, vystup na Výsosti
a svrhni Boha v závrati!
Albatros
Často těm z posádky postačí k taškařici
křídlatý albatros, pták, který brázdí vzduch
za lodí, po hořských propastech
klouzající, té pouti lhostejný a vytrvalý druh.
Na prkna paluby ho složí a té chvíle
je z krále azuru jen neohrabanec,
jenž s hanbou nechává perutě, velké, bílé,
svěšeny po boku jak cizí těžkou věc.
Ten poutník s křídly je teď hříčkou lidské zloby !
On, krásný nedávno, je k smíchu šeredný !
Ten lulkou dráždí ho a onen napodobí
kulhání mrzáka, jenž létal celé dny !
Básník má stejný los jak tento kníže mračen,
jenž smích má pro střelce a v bouřích umí plout;
vyhnanec na zemi a k zemi luzou tlačen,
pro křídla obrovská nemůže se tu hnout.
Beatrice
Nad zžehlou krajinou, kde zeleň je hrst troudu,
jsem jednou naříkal, co je to za přírodu,
a dýku myšlenek, bloudě v tom úpalu
sem a tam, brousil jsem o srdce pomalu,
když se mi nad hlavou zatmí a vítr zvedne
zlověstný obrovský obrovský mrak bouře, za poledne,
a v něm šik démonů, kterým je cizí stud,
neřestných, zvědavých, surových malých zrůd.
Chladně si prohlédli mě, pohled vyměnili,
ze jsem si připadal jak blázen před čumily,
rozchichtali se, smáli se, šuškali,
mrkali na sebe, posunky dělali:
"ta karikatura! prohlédni si ji honem,
je to Hamletův stín a všecko dělá po něm,
taky mu těká zrak a vlají pačesy.
Ten světák, chuděra, má ale móresy,
ta šmíra bez místa! je směšný až to bolí,
jak umělecky si pohrává se svou rolí,
z těch jeho kvílivých písní je všecko paf,
ten dojme potůčků, orlů, cvrčků a trav!
A dokonce i nám, nám starým odborníkům,
chce huhňat tirády, aby nevyšel z cviku?"
Mohl jsem (neboť má pýcha je pohoří
strmící nad křikem běsů a nad bouří)
prostě se nedívat, svou povznesenou hlavu
odvrátit, tu jsem však zahléd v tom vilném davu
a slunce svítilo, pořád byl bílý den!
svou kněžnu, která se dívá jak žádná z žen,
a ona s nimi se mé úzkosti jen smála
a občas někoho z nich chlípně polaskala
Cesta
I
Pro dítě zmámené obrázky staré mapy
je vesmír na míru vší jeho žádosti.
Jak je svět veliký v důvěrném světle lampy!
A jak nás překvapí jednou svou malostí!
Tak zrána vyplujem, a mozek ohněm hoří,
srdce nám tíží zášť a touhy hořký plod,
jdem, kolébajíce v lenivém rytmu moří
svůj nekonečný sen na konečnosti vod.
Ten prchá před vlastí, na rtech jen zlořečení,
ten před svou kolébkou, jež nahání mu strach,
a jiní, hvězdáři, tonoucí v očích ženy
před Kirké tyranskou, co zákeřný má pach.
Protože nechtějí být jedno se zvířaty,
zpijí se prostorem, žhoucími nebesy;
mráz, jenž je rozrývá, a slunce, jež je zlatí,
jim setřou polibky, že více neděsí.
Však praví poutníci jsou ti, kdo odplouvají
jenom tak, se srdcem vydaným napospas
vlastnímu osudu, jemuž se nevzpírají,
kdo, aniž vědí proč, řeknou: Pojďme! Je čas!
Ti, jejichž touha je jak oblak utvářena,
kdo sní jak zelenáč o první palbě děl
o širých rozkoších, měnivých, beze jména,
o kterých lidský duch nic dosud nezvěděl.
II
Hopsáme, tančíme tak jako dětské káči;
i ve snech musíme tu děsnou tíhu nést:
Zvědavost trýzní nás a jako můra tlačí
s krutostí Anděla, jenž mrská trsy hvězd.
Podivná štěstěna, jež cíl vždy jinam staví,
nikde ho nevidíš, a všude může být.
Člověk, jejž naděje do konce neunaví,
běží jak šílenec, jen aby našel klid.
Duše je trojstěžník plující k Ikarii.
Z můstku zní volání : "Hleďte! Tam nablízko..."
Hlas z koše, zažehlý plamenem delirií,
řve: "Láska...sláva...štěstí..." K čertu, skalisko!
Každičký ostrůvek, jejž nahlásí nám hlídka,
je jedním z Eldorád slíbených nebesy.
Obraznost v orgiích své prudké vidiny tká,
a s ranním rozbřeskem zří nahé útesy.
Ubohý milenec těch chimérických vlastí!
Ten hledač Amerik, ten matróz opilý!
Dáme ho do želez, svrhnem ho do propastí,
v nichž s každým přeludem se hořkost rozptýlí?
Tak starý vagabund se vleče zapadákem,
nos kdesi u nebe, sní příběh o ráji,
a vidí Kapuu svým okouzleným zrakem
v každičkém brlohu, kde svíčky blikají.
III
Úchvatní poutníci! Ach kolik epopejí
čtem v očích hlubokých jak mořské krátery!
Otevřte skříňky své paměti, kde se skvějí
ty krásné klenoty, hvězdy a étery.
I my chcem bez plachet vyplout do nenávratna!
Stesk našich vězení vězení potěšte v hovoru,
vpište nám do duší, napjatých jako plátna,
své vzácné vzpomínky s obrubou obzorů.
Co vše jste spatřili?
IV
"Hrozivé vodní srázy
a hvězdy; častokrát jsme písky vídali;
a třebas den co den jsem byli blízko zkázy,
neméně nežli zde jsme nudou strádali.
Sluneční nádhera nad fialovou plání
a sláva velkých měst, když slunce zkrvaví,
ze srdcí neklidných vábily odhodlání
vrhnout se do nebe, do jasné záplavy.
Hřmění měst, rozlohy, jež unikají zraku,
nemohly přehlušit tajemné podoby
krajin, jež náhoda odlévá z bílých mraků.
A touha napořád nám hryzla útroby.
Ó touho, nová slast jen posílí tvůj plamen!
Ty strome prastarý, rozkoší živený,
i když tvou kůru čas zatvrdil jako kámen,
dál blíže slunci se vzpínáš rameny.
Což budeš stále růst, ty strome vítězící
nad klidem cypřišů? Pro vaši tesknotu
a dravost vašich alb však načrtli jsme skici,
které vás potěší, ctitelé exotů.
My šli jsme pozdravit idoly, jejich chrámy,
paláce ztopené v zářivé nádheře
a trůny, jejichž lesk a hvězdné drahokamy
by byly zhoubným snem pro vaše bankéře;
báječné oděvy, jež lidské oči zpijí,
ženy, jež bílý chrup si rady začerní,
a moudré kejklíře s krajtami kolem šíjí."
V
Dál, povězte co dál?

Plik z chomika:

Inne pliki z tego folderu:

Inne foldery tego chomika:

Zgłoś jeśli naruszono regulamin