Planeta mezi dvěma slunci Robert Fabian Kde je hodně světla, je i hodně stínů. J. W. Goethe PÁR HODIN DO PRVNÍHO DNE POPRVÉ SE PROBRAL těsně předtím, než loď havarovala. Palubní počítač spustil nouzový režim, připravil všechny důležité systémy na extrémní zátěž a započal s buzením posádky lodi včetně dvou set čtyřiceti odsouzenců určených pro trestaneckou kolonii Nové Lefortovo. Otevřel oči a první vjem, který pronikl přes oční nervy do jeho prochladlého mozku, byla spousta varovně blikajících červených světel. Neslyšel sice žádný hluk, jen hluboké ticho, ale to byl pouze klam. Ve skutečnosti poplachové sirény zběsile vyly po celé lodi a jejich ozvěny se mísily se vzdáleným, ale o to zlověstnějším rachotem hroutících se lodních přepážek. Tento posel nastávající katastrofy pronikal do izolovaných oddělení pro přepravu vězňů decimetr silnými ocelovými uzávěry. Až teprve po několika zoufalých minutách se mu jako druhý smysl po zraku obnovil sluch. Pres čirý plastový překryt kryoboxu ho zaplavila vlna zprvu nepochopitelné a neskutečně hlasité zvukové kakofonie. Docházelo mu, že tohle není v pořádku. Obvyklý pozvolný proces buzení nahradil rychlý režim oživování. To nebylo dobré. Ukrutně ho rozbolela hlava. Lidské tělo není stavěné na náhlé vytržení z ledového spánku hibernace, ve kterém se cestuje na dlouhých kosmických letech. S tím, jak se mu vracely ostatní smysly, dostavily se i bolesti. Skoro nesnesitelné mravenčení v končetinách, pálení kůže, žaludeční nevolnost a jiné libůstky, o kterých nemá ten, kdo podobný stav nezažil, ani ponětí. Zaduněla mohutná rána a paluba transportní lodi se roztřásla. Cosi vzdáleně zařinčelo, ozval se nervydrásající zvuk bortícího se kovu. Se vzrůstajícím zoufalstvím zjistil, že se nemůže hýbat. Pokusil se nadzvednout ruku, ač věděl, že to k ničemu nepovede. Bylo příliš brzy. Jeho tělo nestačilo tak rychle reagovat. Ve tmě, protínané krvavými šípy poplachových světel, se na čelní stěně oddělení rozsvítil velký informační panel a zalil nevlídně strohý prostor měkkým stříbrným svitem. Obrnil se proti přílivu paniky, co se ho pokoušela zmocnit. Na obrazovce letěly sloupce údajů a všechny do jednoho vykazovaly kritické hodnoty. Zaburácela další série mohutných ran, která dokonce přehlušila řvoucí sirény. Trupem kosmické lodi proběhl křečovitý záchvěv ne nepodobný předsmrtným stahům raněného zvířete. Špatně upevněné nebo zajištěné vybavení se rozletělo do všech koutů, vysoko navršené nákladní kontejnery v obrovských skladech se trhaly z masivních kovových lůžek a hroutily se v neladných hromadách na hladké podlahy palub. Nouzová světla se rozsvítila a zase zhasla. Do prdele, ta zkurvená kraksna se rozpadá! pomyslel si zoufale. Já tady nechci zhebnout! Obnovil se mu smysl pro rovnováhu. Nyní už cítil zběsilé vibrace, které s ním cloumaly. Znovu se zkusil pohnout. Bylo to lepší. Prsty pravé ruky se pomalu sevřely v pěst. Oddělení vězeňských kryoboxu zahalil přízračně bílý mrak chladícího média, unikajícího z roztrženého cirkulačního obvodu. S nepříjemným mrazením probíhajícím mu kolem páteře sledoval, jak se z protější horní řady utrhla transportní schrána a z výšky dobrých deseti metrů se zřítila dolů. Průhledný kryt se roztříštil a polámané mužské tělo z něho vypadlo jako bezvládný hadrový panák. Otočil hlavou na ztuhlém krku opatrně doleva a zaostřil zrak na displej monitorující jeho životní funkce. Nesvítilo žádné z řady červených světélek, a to bylo rozhodně pozitivní. Většina údajů byla sice zvýšená, ale stále na hranici normy. Požár na první a druhé palubě! oznámil velký informační panel křiklavými písmeny. Obludný náraz mu udeřil hlavou do vystouplé části překrytu, až se mu jiskřivě zatmělo před očima. Po obočí a kolem kořene nosu steklo pár kapek krve z roztržené kůže na čele. Řídící počítač lodi mu stále ještě pumpoval do těla tenkou průhlednou hadičkou oživovací preparáty. Jednotlivé, ostře oddělené bolesti se slily dohromady a utopily ho v moři sžíravé agónie. Nevědomky skřípal zuby a nahlas chrčel přes sevřené rty. Koutkem slzících očí zahlédl, jak se uvolnily a do úzké uličky spadly další dva kryoboxy, chvíli nato se zhroutila celá jedna sekce v rohu komory. Ze zpřetrhaného elektrického vedení sršely dlouhé jiskry, fyziologický roztok se mísil s tmavou krví. Kdo je další na řadě, já? zaúpěl v duchu. Loď se zmítala jako postižená epileptickým záchvatem. Ačkoliv ho pevně držely elastické poutači pásy a magnetická pouta, přece zaťal prsty do pomocných madel. Otřesy nyní neustávaly ani na okamžik. Oživovací fáze dostoupila pomyslného vrcholu. Vyčerpané tělo, toužící po chladném nevědomí kryospánku, drásaly pařáty řezavé bolesti. Citlivé ušní bubínky drtil jekot poplachových sirén a burácení doslova delirické katastrofy. Oči ho nesnesitelně pálily, mozek se zdál být prošpikován bezpočtem doběla rozžhavených vlákének. Milióny nervových zakončení o sobě dávaly vědět nesnesitelným šílenstvím. Trpěl jako nikdy v životě. Možná by se i zabil, kdyby mohl. Hluk dostoupil hranice jakékoliv snesitelnosti. Vypadalo to, jako by se trhal samotný vesmír. Smrt se zdála být velmi, velmi blízko. Ještě několikrát jej mohutné nárazy vymrštily proti průhlednému, ale odolnému krytu a pak stále oslabené životní pojistky v jeho hlavě vypověděly poslušnost. Přítomnost zčernala, gigantický rachot se milosrdně vytratil a jeho přetížené vědomí se v oslňujícím záblesku propadlo do nicoty. VĚZEŇSKÁ TRANSPORTNÍ KOSMICKÁ LOĎ SFPS Tecora vletěla do řídké stratosféry jako ohnivá koule. I když nebyla původně stavěna pro vstupy do planetárních atmosfér - v podstatě neměla nikdy opustit hranice vzduchoprázdného vesmíru - přesto ji její konstruktéři obdařili víc než požadovanou odolností. A pro nepravděpodobný případ podobné katastrofy i patřičným nouzovým programem vloženým do systému hlavního řídícího počítače. Elektronický mozek lodi postupoval podle prioritních instrukcí. Neuvažoval nad tím, co se stalo, nezdržoval se zdlouhavým vyhodnocováním současného stavu. Naopak, bezprostředně jednal a snažil se všemi zbývajícími prostředky o záchranu svěřeného stroje, ať byla situace jakkoli nečekaná a neobvyklá. Korekční a brzdící motory na přídi se rozeřvaly plným tahem, aby co nejvíc snížily sestupovou rychlost. Loď naštěstí vstoupila do ovzduší planety pod velmi malým dopadovým úhlem a hustota atmosféry nebyla tak vysoká, aby musela shořet ještě před zničujícím dopadem. Taková šance tu alespoň byla. Ochranné štíty sloužící nyní jako improvizované tepelné clony se okamžitě rozpálily doběla, kapky kovu a roztaveného kompozitu, které z nich v hustém závoji odletovaly, jiskřily kolem trupu jako zářivý ohňostroj. Ječící vzduch zahalil masu lodi jasně planoucím obalem rozžhavených plynů, jež zůstávaly v místě jejího průletu jako nehybná kouřová stopa. Dlouhý stroj se zmítal zběsilými vibracemi a nekontrolovatelně se odchyloval od podélné osy letu. Počítač v pokusu o stabilizaci odhazoval některé vnější nákladní kontejnery, aby ulehčil naplno pracujícím motorům a zamezil nejhorším otřesům. Plamenná stopa proťala vrchní vrstvu stratosféry, neovladatelný výrobek lidské technologie se vnořil do spodní a hustší části ovzduší. Nějakým zázrakem se však jeho rychlost snížila natolik, že mu již nehrozil osud zbloudilého meteoritu. Ale i tak se nešťastná loď vzdor veškeré snaze hlavního počítače rozpadala. Většina nákladních kontejnerů se samovolně odtrhla, následovaná hustým vírem menších trosek a úlomků. V přední části, kde se nacházelo řídící centrum, pilotní kabina, velitelský můstek a přilehlé obytné prostory posádky, svítilo množství informačních panelů, jež zcela zbytečně předváděly průběh havárie prázdným místnostem a temnotě protínané záblesky poplachových světel. Letící řady údajů odečítaly zbývající zlomky času do neodvratné kolize. Velká parabolická anténa spojovacího uzlu se vyškubla z úložného prostoru uvnitř trupu a mžiknutím oka odletěla i s kusy trhajícího se titanového pancíře jako poraněný pták bez křídel. Na zádi motorové sekce se odlomil nejprve jeden vnější směrový motor a během dvou sekund jej následovaly i zbývající tři. Z porušeného pláště vyšlehl přes dvě stě metrů dlouhý chvost plamenů, který zbarvil již tak černou kouřovou stopu do ještě temnějšího odstínu. Burácivý řev havárie se šířil v soustředných zvukových vlnách atmosférou jako kruhy po nehybné vodní hladině. Krajina zbarvená do šedavých odstínů byla blízko. Poslední desítky sekund se ztrácely v minulosti. Po levé straně se mihlo zubaté pohoří, které rychle přešlo v nevýraznou poušť. Loď se nyní řítila skoro rovnoběžně s plochým povrchem. Její rychlost však byla stále příliš vysoká na to, aby mohla jakkoliv bezpečně dosednout na břicho. Hlavní počítač, který sledoval údaje přicházející do systému přes zbývající venkovní senzory, odblokoval podle předem daných pokynů softwarové pojistky uvnitř sebe sama a připravil se. Pak pět kilometrů před bodem nárazu donutil brzdící motory k náhlému navýšení tahu, který zdaleka překonal všechny hranice běžného provozního výkonu, a vzápětí je z bezpečnostních důvodů odhodil. Nikým neviděné ukazatele v pilotní kabině vyskočily v jediné sekundě přes červená pole do oblastí extrémních hodnot. Záporné přetížení, přesahující v tu chvíli dvanáct gé, rozbilo většinu dosud neporušeného vnitřního zařízení. Vlastní rychlost lodi sice výrazně klesla, ale spousty protiběžných fyzikálních faktorů způsobily, že se neovladatelný stroj doslova roztrhl v půli. Zatímco přední menší a o něco lehčí část trupu pokračovala po stále stejné letové trajektorii, těžší střední část a motorová sekce s hlavní pohonnou jednotkou se odlomila, převrátila se a jako obrovský dělostřelecký projektil narazila do nevysokých čedičových skalisek. Udělala několik ohromných přemetů, aby posléze vybuchla a proměnila planinu plnou rozeklaných kam...
baryna