Bratri Grimmove - Pohadky.pdf

(3452 KB) Pobierz
Wilhelm a Jacob Grimmové
POHÁDKY
Přeložila a souhlas s publikací dala Jitka Janečková
Arcilhář
To vám byl jednou v zemi Jánevimkde jeden král, kterému mohl jeden modré
z nebe nalhávat, mohl lhát, až se dubové trámy v trůním sále prohýbaly, ten
král měl vše za pravdu a o ničem, co k jeho uším dolehlo, že by přece jen
mohlo být pravdou, nepochyboval.
Už mnoho let byl králem a nejméně jednou za den se přihodilo, že některý z
jeho dvořanů či ministrů nad některou novou zprávou pravil: "To je lež!"
nebo "To je prolhané!" nebo "Tomu by živáček neuvěřil!".
Tu se král vždy rozzlobil, neboť on měl vždy vše za pravdu a ještě ani
jedenkráte nikomu nemohl do očí říci: "Ty velkohubý čtveráku, ty lžeš!"
Ale alespoň jednou, dříve něž umře, by tu větu král rád řekl a za to by dal i
tu nejmilovanější věc na světě. Proto nechal heroldy po celé zemi rozhlásit,
že kdo tak velkou lež vymyslí, že tomu sám král neuvěří, ten dostane jeho
jedinou dceru, krásnou princeznu za ženu.
Mnoho urozených i neurozených lhářů a prášilů se pokoušelo si svým
bájivým uměním královskou dcerku vysloužit, ale nepodařilo se jim to. A za
svoji opovážlivost putovali pak na sedm let do temné věže.
Tu v jednom dalekém městě uslyšel jeden vandrovní tovaryš herolda
vyvolávat tu královskou zprávu. Ten chasník sám sebe držel za arcilháře,
který jednomu rád špačky rozpouštěl. K tomu si řekl, že krásná princeznička
je hezká odměna za pár šťavnatých lží a vydal se na cestu do královského
města.
Když ten mladý a statný chasník přišel k zámecké bráně a strážným a
sluhům oznámil, co chce, radili mu tito, aby se raději ani o krok dál jíti
neodvažoval. Ale Kilián se nenechal zastrašit a přál si být zaveden ke králi.
Král seděl na svém zlatém trůně a vedle něj jeho dcera. Král pravil:
"Povoluji ti tři lži. Ale když budu míti vše za pravdu a alespoň jednou tě
nenazvu lhářem, tu jsi tu půvabnou cenu po mé levici prohrál a po celých
sedm let neuvidíš ani slunce ani měsíc."
Když král o té půvabné ceně po své levici hovořil, odvážil se Kilián
pozvednout k princezně svoje oči - a ty má nádhero - ona se na něj tak
přátelsky a mile usmívala, že z něj veškerá úzkost spadla a on již
nepochyboval, že ji ještě dnes sevře ve svém náručí.
"Tak začneme." zahájil král to klání a ukázal rukou, zdobenou zářivými
prsteny, na podlahu trůního sálu, která byla ze zlatých desek a zeptal se
Kiliána:
"Podívej chlapče, tak drahocennou podlahu jsi jistě nikde neviděl, což?"
"Ale, pročpak ne?" odvětil chasník.
"Kde?" zeptal se král.
"V mé rodné vsi, která leží za skleněným lesem vpravo pod Měsícem a
Lžimiprvá se jmenuje."
"A u koho jsi takovou zlatou podlahu viděl?"
"No, kde asi? Doma, u mého otce."
"Kdo je tvůj otec?"
"No, kdo by měl být? Přece pasák sviní v naší obci."
"A kolik sviní pásává?"
"Asi pět tisíc."
"Jak dlouho je otec už vyhání na pastvu?"
"Nyní už to pomalu bude 199 let.!"
Král zakašlal a řekl:
"Když tvůj otec už tolik let pečuje o tolik ovcí, jistě si našetřil mnoho peněz,
takže si koneckonců mohl nechat položit ve světnici podlahu za zlata, tomu
rád věřím, neboť býti pasákem sviní je výnosné."
Král se škodolibě usmíval, protože ta první lež byla pro něj velmi nepatrná.
Ale Kilián se tím nenechal vyvést z klidu.
"Nu, další." pokračoval král, ukázal rukou na okno a pravil:
"Jdi k oknu a podívej se dolů do mé zahrady! Viděl si někdy ve svém životě
tak velkou řepu?"
"O, jemináčku!" namítnul Kilián statečně: "Ty vaše to jsou jen uschlé
sazenice proti těm, které jsem viděl, dneska je to právě 99 let, za mořem
Nikdež v zemi Zarohem. Ony byly tak velké, že pod jejich listy mohlo stát
šestnáct tisíc vojáků v průtrži mračen a ani kapka vody je nesmočila."
Král zakašlal podruhé a řekl:
"Nu ano, když může mít pasák sviní ve světnici zlatou podlahu, tak to mohou
v zemi Zarohem, co leží za mořem Nikdež růst takové řepy. Co všechno je
jen na tom světě možné!"
Král se smál ještě zlomyslněji než poprvé. Pak hned zvedl ruku a ukázal na
okno na druhé straně sálu a řekl:
"Tedy do třetice! Jdi na druhou stranu a podívej se na jedli v mém parku,
viděl jsi kdy na svém vandrování vyšší jedli?"
Veselý Kilián, ve kterém bylo ukryto mnoho lotrovin, si právě nyní vzpomněl
na jednu lež, která byla tak ďábelsky vylhaná, že se určitě na celém světě
nenajde člověk, který by ji uvěřil. A tak začal statečně a chvástavě vyprávět:
"Ty moje dobroto! Tahle? To je jen košťátko proti těm jedlím, kterou jsem
viděl v Nebeských horách. Já sám jsem zkusil, jak vysoká ta nejvyšší z těch
jedlí je. Nejdřív jsem si nakoupil 22 tisíc nárožníků a jeden po druhém jsem
do kmene zatloukal, abych po nich mohl směrem k vrcholu vystoupat.
Pomyslete! Už jsem vylezl až do sedmého nebe a vrcholek jedle nebyl stále k
vidění. Nu, když už jsem tam byl, jsem si řekl, že bych se mohl po tom nebi
trochu porozhlédnout. Našel jsem tam mnoho známých ze vsi Lžimiprvá a
taky ze země Zarohem a vyprávěl jim, že dříve než uběhne jeden rok,
povedu si jako svoji ženu domů krásnou královskou dceru ze země
Jánevímkde. A oni mi všichni věřili a přáli mi hodně štěstí. Rádi by mne
pozvali k večeři, ale já jsem si řekl, že bych rád ještě před setměním dolů na
svět klouzal a poroučel se.
Ale nemohl jsem ani za nic nalézt tu jedli, po kterém jsem do sedmého nebe
vylezl, a už jsem myslel na to, že si v nebi najdu nějaké zastrčené místo, kde
přespím. Když jsem se tam tak motal, narazil jsem najednou na sud od
cibule. Koukl jsem dovnitř a viděl, že je plný až po okraj pšeničných otrub.
Vida! To mi přišlo právě vhod! Z těch otrub jsem upletl provaz, tuctem
zbylých hřebíků jsem ho dobře přibil k nebeskému oknu a sám jsem se po
tom otrubovém provazu spustil dolů na svět. Když jsem byl ještě daleko od
nejhořejších mraků, velký kus provazu mi chyběl.
Co jsem si měl nyní počít? Nu, neměl jsem jinou možnost, než abych kus
provazu nahoře uříznul a dole ho navázal. Tak jsem se dostal konečně na
pevnou zem přímo před vaším královským palácem.
A ten provaz, tomu nebudete, pane králi věřit, tak ten provaz byl celý
porostlý knoflíky."
Tu král seskočil z trůnu a jal se křičet:
"To je LEŽ stejně tak dlouhá jako ten provaz, kterým ses z nebe vylhal!"
"Dobrá," odvětil zářící Kilián: "teď jsem váš zeť!"
A vzal krásnou princeznu za ruku a dal jí zásnubní hubičku. Pak šťastný pár
předstoupil před krále a ten jim svázal ruce, z hlavy sundal korunu a posadil
ji statečnému Kiliánovi na kadeře.
A tak se arcilhář stal králem v zemi Jánevímkde. 1
1 Toto je lidová pohádka ze Švábska, historického území v SRN. Dnes je z
velké části součástí spolkové země Bádensko-Württembersko.
Bělouš a vraník
V jednom hlubokém lese bylo velké jezero, u kterého žil rybář se svou
ženou. Bůh jim daroval pět synů, jednoho krásnějšího než druhého.
Každý den, sotvaže se rozednilo, vyjel rybář na moře, rozhodil svoje sítě a
večer je vytahoval vždy plné krásných ryb. Jakoby na jeho práci leželo
podivuhodné požehnání, které pocházelo od malého šedivého mužíčka, který
se každý den na jezeře zjevoval, z loďky do sítí poskakoval, jakoby do nich
ryby vábil.
Když rybářovi synové vyrostli, museli s ním vyplouvat na rybolov; a šlo to po
řadě, každý den jeden, zbývající čtyři zatím nosili ryby do města a tam je za
pěkný kousek zlata prodávali.
Nejmladší, Jaromysl, kterému bylo právě dvacet let, vyjel také jednoho dne s
otcem na jezero. Ale toho dne se šedivý mužík neukázal a večer nebyla v
sítích ani rybka. Tak se ti dva brali k domovu, když tu pojednou se šedivý
mužíček zjevil a zeptal se:
"Nu lidičkové, vy lidičkové, jakpak vám to dneska šlo?"
"Špatně, velmi špatně," řekl rybář: "nechytili jsme ani rybu."
"Rybáři, nechceš mi prodat svého nejmladšího syna?"
"Za žádnou cenu neprodám svou vlastní krev!" zvolal rybář.
"Naplním tvoji loďku čistým zlatem, budeš na věčné časy bohatý muž," řekl
mužíček: "když mi ale nevyhovíš, věz, že už ti vícekrát nepomohu a včera jsi
chytil svoji poslední rybu!"
Tu začal rybář o té věci přemýšlet a pak pravil:
"Dobrá, ale chci vědět, kam mého syna odvedeš a co tam bude dělat!"
"Nic zlého se mu nestane, půjde se mnou a bude krmit dva koně, jednoho
bělouše a jednoho vraníka. Ve zbylém čase se může procházet, jezdit na
koni, prostě dělat, co bude chtít. A každé tři měsíce tě může navštívit."
"Tak s tím jsem spokojen," řekl rybář: "pokud s tebou můj syn bude chtít
jít."
Jaromysl byl člověk s dobrým srdcem a řekl:
"Otče, když vám tím k takovému štěstí dopomohu, rád s tím šedivým
mužíkem půjdu."
Rybář se rozloučil se synem i tím podivným mužíkem a když přišel k své
loďce, blyštěla se v ní hromada zlata a stal se z něj rázem přebohatý muž.
Jaromysl následoval mužíčka, který jej vedl stále hlouběji do lesa až ke
krásnému zámku. Tam mu ukázal všechny komnaty a ty byly tak nádherné,
že se to vypovědět nedá. V jedné z nich bylo velké množství knih.

Plik z chomika:

Inne pliki z tego folderu:

Inne foldery tego chomika:

Zgłoś jeśli naruszono regulamin